Minulý týden ráno jsme s manželem v klidu ráno okolo šesté snídali a vyprávěli jsme si, co jsme zažili minulý den. Večer jsme se totiž nepotkali. Já jsem šla spát pozdě v noci a manžel opačně velmi brzy. A u snídaně jsme si plánovali následující dny. Pravidelně chodíme jeden nebo druhý v sedm hodin budit syna, a tak si hodinku spolu velmi užíváme. Naplánovali jsme: kdo kam jede, kdo a kdy vyzvedne syna ze školy nebo z kroužků, kdo bude mít na starosti nákup a kdo zajede vyzvednout do Alza výdejny synův vánoční dárek. A u snídaně jsme si objednali nový kávovar. Pijeme tedy kávu a manžel mi říká: „kdyby každé manželství fungovalo jako to naše, tak rozvodoví právníci umřou hlady“. Strašně mě to rozesmálo, protože několik z nich máme mezi známými a přáteli. Ale potom jsem v autě nad touto větou zamyslela. Je to vyjádření spokojenosti? Je to vyjádření uznání za moji toleranci? Je to vyjádření úcty za moji velkorysost? Všechno dohromady, ale ta věta pro je pro mě důležitá. Je to totiž vyjádření i mého vlastního pocitu. A jak se stane, že jsou oba spokojení? Máme volnost. Manželství není o nasazení chomoutu jednomu a postavení k plotně a k dětem druhého. Domácí práce máme rozděleny jednoduše. Kdo má čas. Kdo má čas nakoupí. Kdo má čas uvaří. Kdo má čas vysaje. Kdo má čas uklidí. Jediné rozdělení u nás je striktní, a to je prádlo vyprat, vysušit, pověsit a vyžehlit je ženská část. Opačně zahrada, práce okolo domu, dřevo do krbu a garáž je část mužská. A je po únavě a migrénách ženy. A je také po hloupých komentářích muže, že vše se samo udělalo, upeklo, uvařilo a uklidilo do skříně. Jsem ráda, že to tak máme a s úsměvem sleduji okolí a jejich reakce. Moje návštěva znamená, že kávu a občerstvení chystá můj manžel a já sedím a klábosím. Návštěva jeho znamená, že sedí a klábosí on a já kmitám okolo občerstvení jeho hostů. No a rodinná návštěva znamená, že kmitáme oba, a potom oba posedíme. A večer si vždycky řekneme jaký to byl krásný a dlouhý den!
Spokojený vztah, jde to!
